Příchod Španělů a pád Aztéků

Nová éra v historii Ameriky započala jejím objevením Kryštofem Kolumbem. Zprávy o nalezení nové země se šířily rychle a v Evropě vyvolaly velké nadšení. Především Španělé zde viděli příležitost k získání půdy, bohatství a otroků, a proto v dobývání neotáleli.

První výpravou, která se s původními americkými obyvateli setkala, byla pravděpodobně již zmíněná výprava Kryštofa Kolumba. Při cestách Střední Amerikou narazila na velkou máyskou obchodní kánoe, která byla plná zbraní, drahých šatů, jídla… Součást nákladu byly i kakaové boby, které sám Kolumbus považoval za mandle a vůbec netušil, jak velkou hodnotu zde mají. Pár bobů dovezl s sebou do Španělska, ale stejně jako hořký kakaový nápoj nesklidily velký úspěch.

Kolumbova výprava do Ameriky byla poklidná a jejím záměrem bylo prozkoumání nového území. To se ale nedalo říct o výpravě vedené Hernánem Cortézem, který sem vstoupil se záměrem zabrat území. Což se mu dařilo velice dobře. Domorodci nekladli takřka žádný odpor a dokonce jej vřele vítali a obdarovávali vzácnými dary. Sám vládce Aztéků Montezuma údajně věřil, že příchod Španělu značí návrat velkého boha Quetzalcoatla. Zároveň měl z cizinců velký strach a požadoval, ať již dále nepostupují. Cortéz ale pokračoval a získával na svoji stranu národy, které podléhali Aztékům. Ty jim doslova otročili, a proto neváhali se jejich nadvlády zbavit. Pokud některý národ kladl Cortézovi odpor, byl násilně potlačen. Domorodci proti vyspělým španělským zbraním neměli šanci a po dlouhém dobývání bylo nakonec poraženo i hlavní aztécké město Tenochtitlán, což znamenalo úplný konec vlády Aztéků.

Na území Střední Ameriky připlouvaly další španělské výpravy. Krok za krokem zde vybudovali velkou španělskou komunitu, naučili se jazyk domorodců a začali zdejší kulturu převracet k obrazu svému. Dlouho ale nechápali posedlost domorodců kakaovým nápojem, který je spíš odrazoval. Jeden z prvních Evropanů popisující kakao byl historik a cestovatel Girolamo Benzoni. Kakao označil jako šlichtu pro prasata a neměl odvahu jej ochutnat. Nicméně později i přes odpor ochutnal a popsal jej jako hořký, sytý, osvěžující nápoj, z kterého se ale nedá opít. Většina Španělů byla stejného názoru, nápoj jim nechutnal a označovali ho za nechutný. K indiánskému jídlu měli celkově odpor, a proto brzy začali dovážet vlastní maso a plodiny, které zde začali pěstovat. Dovezli sem i třtinový cukr, kterým si později sladili kakaový nápoj. Postupem času docházelo k stále většímu prolínání obou kultur, což znamenalo i postupné zalíbení kakaového nápoje. Než jej však Španělé dokázali konzumovat, prošel tento hořký a povětšinou studený nápoj změnou. Začal se pít pouze teplý a oslazený cukrovou třtinou. Také koření z dovozu (skořice, pepř…) nahradilo původní příchutě. Aby nápoj zůstal teplý, musel být pozměněn i způsob našlehání pěny. Z původního přelévání z výšky z jedné nádoby do druhé se čokoláda šlehala speciálním kvedlačkou zvanou molinillo.

Jak se ale kakao rozšířilo do celé Evropy? Důležitou roli hráli vzájemné sňatky mezi Španěly a domorodci. Zrodila se nová generace potomků, kteří měli prvky z obou kultur. Čokoláda se proto začala dostávat i do kuchyně Španělů žijících v Americe a poté i do samotného Španělska. K rozšíření čokolády také dopomohla schopnost ji vylisovat do „desek“. Již Aztékové vynalezli jakousi „instantní čokoládu“, která byla přidělována válečníkům na výpravách. Jednalo se o kusy hotové, ztvrdlé čokolády, která se vyráběla dlouhodobým drcením kakaových bobů. Tato hmota se pak zalévala vodou. Vznikl tak kakaový nápoj, který válečníkům dodával energii na cestách. Španělé se nechali inspirovat. Takto připravená čokoláda se lépe uskladňovala a dopravovala na jiná místa (převáželi se ale i samotné kakaové boby). Nápoj v suchém stavu následně také zalévali horkou vodou a dosladili cukrem.

Jak vznikl název chocolate?

O původu slova chocolate se stále spekuluje. Jednou z možností je postupná jazyková přeměna, ke které došlo po vzájemném spojení dvou kultur a jejich jazyků – španělštiny a aztéckého jazyka Nahuatl. Někteří jsou však zastánci možnosti druhé. V aztéckém jazyce se pro kakaový nápoj používalo slovo Cacahuatl = hořká voda. Toto označení se objevuje i v prvních nahuatl-španělských slovnících. Najdeme jej například v Sagahúnově encyklopedii. Ve Španělsku se však začalo používat slovo Chocoatl. Původ tohoto slova není zcela znám, protože slovo „choco“ z jazyka Nahuatl nepochází. Je tedy možné, že Španělé slovo cacahuatl záměrně pozměnili, či si raději osvojili máyský název pro kakaový nápoj – xocolatl. A proč by to dělali? Kvůli slovu „Caca“. To v jazycích (i v samotné španělštině) může značit vulgarismy. Španělé dlouho neměli v tento hořký, hnědý a hustý nápoj důvěru. Začali jej pít až po vlastní úpravě. Pili jej pouze v horký, přidávali vlastni ingredience a hlavně cukr. Je tedy pochopitelné, že jim bylo nepříjemné, kdyby tento oslavovaný nápoj, který chtěli dovézt i do Evropy, začínal slovem „caca“.

Slovo Chocoatl bylo později pozměněno na chocolate, které označovalo každý nápoj vyrobený z kakaa. Označení chocolate se pak rozšířilo zpět do Ameriky. Ve starých českých dokumentech se objevuje již výraz čokoláda – např. Ve Slovníku česko - německém od Josefa Jungmanna z roku 1835. Chvíli se používalo i poněmčené šokolate.

ČOKOLÁDA V EVROPĚ

Přesný rok, kdy se čokoláda poprvé dostala do Evropy, není jasný. Jsou nám známe výpravy Kryštofa Kolumba, který se údajně s kakaem setkal již ve 15. stol. A dovezl jej do Evropy. Nedá se však stoprocentně říct, jestli byl opravdu první, kdo kakao do Evropy dovezl. Po objevení Ameriky (r. 1472) sem Španělé a posléze i další národy pořádali mnoho lodních výprav, a proto nelze zcela určit, kdo byl opravdu první. Víme ale, že se čokoláda do Evropy dostala v období renezance (15. - 16. stol.). Její konzumace ale vrostla až v baroku (17. Stol.), kdy se rozšířila do paláců a sídel bohatých občanů. Kakao představovalo elitní nápoj a opět si jej mohli dovolit jen vysoce postavení občané. Jinak tomu bylo pouze v Anglii, kde si čokoládu mohl koupit kdokoliv, kdo na ni měl peníze.

Čokoláda v Evropě nenabyla spirituálního významu, jak tomu bylo zvykem mezi americkými národy. Získala ale význam jako lék, a to hlavně pro své stimulační účinky. O jejích léčivých účincích se však mezi jednotlivými doktory a vědci vedly neustálé spory. Byla tedy především užívána jako nápoj.

Španělsko

Španělé byli nepochybně prvním evropským národem, který na kakao narazil. Jak již ale bylo zmíněno v úvodu, je těžké určit, kdo opravdu jako první kakao do Španělska dovezl. Existuje několik dochovaných záznamů velkých španělských výprav do Ameriky a seznamů zboží, které s sebou dovezli. Ve většině však zmínka o kakau chybí, což ale neznamená, že zde kakao v malém množství nebylo. Podstatné je, že v 15.- 16. stol. Španělé doslova cestovali tam a zpět do Ameriky. Proto se nedá přesně určit, jaká z těchto výprav jako první s sebou kakaové boby dovezla. První oficiální lodní náklad kakaových bobů dorazil do Španělska v roce 1585. Následně se se přeprava bobů zvyšovala, a to proto, že Španělé začali mít velkou oblibu v kakaovém nápoji.

V průběhu 17. stol. se čokoláda zcela začlenila do chodu španělského královského dvora. Královská rodina si nápoj takřka denně vychutnávala, byl podáván i urozeným návštěvám. Pití čokolády nabylo velkého významu a později se stalo součástí mnoha důležitých událostí ( např.: býčí zápasy, popravy kacířů…). Čokoláda se servírovala ve zdobených nádobách. Ty měly na vrchu otvor pro metličku molinillo, kterou se čokoláda našlehala. Poté se nápoj naléval do pozlacených šálků s podšálky.

Španělé údajně dovedli přípravu nápoje k dokonalosti. Přidávali do něj skořici, vanilku a cukr. Od Aztéků se také naučili vyrábět jednoduchou formu „tabulkové, instantní čokolády“. Kakaové boby nejprve upražili a odslupkovali, poté začali s drcením. V průběhu drcení se do čokoládové hmoty přidávaly přísady (cukr, vanilka…), které se postupně zamlely. Neustálým drcením se dospělo k husté kaši, která se následně vytvarovala do „placek“. Tyto placky se balily do papíru, kde zůstaly zabalené dokud zcela nevychladly a nevyschly. Ztuhlá hmota se poté dala do nádoby s otvorem na molinillo. Následně se zalila horkou vodou a šlehala dokud se na vrchu nevytvořila hustá pěna. Tímto způsobem se čokoláda připravovala až do 19. stol.. Změny nastaly díky objevům holandského chemika Coenraada Van Houtena.

Itálie

Čokoláda do Itálie pronikla okolo 16. - 17. století. Podobně jako ve Španělsku není přesně známo, kdy tomu tak bylo a nalezneme mnoho teorií, jak se sem čokoláda rozšířila. Mohlo to díky Španělům, nebo tomu napomohla mezinárodní církevní síť? Teorii je více. Jasné však je, že opět byla konzumována pouze v nejvyšších vrstvách obyvatelstva.

Postup přípravy samotného nápoje se moc nelišil od postupu, jakým ho připravovali Španělé. Italové však kromě skořice, vanilky a cukru obohacovali nápoj i čerstvou kůrou citrónu či pomeranče. Téma čokolády nalezneme např. V básních Francesca Redi, který vlastnil i tajné recepty na přípravu nápoje. Jedním z nich byl recept na jasmínovou čokoládu.

V Itálii, ale i v jiných katolických zemích, se ohledně čokoládového nápoje řešil zásadní problém. A to, zda se je jeho konzumací porušuje držení půstu, nebo ne? Nebylo totiž jasné, zda čokoládu řadit mezi nápoje, či mezi jídlo. Zda hasí jen žízeň, nebo dává tělu i živiny? Vznikalo mnoho argumentů pro i proti, což vedlo k dohadům mezi jednotlivými církevními řády. Některé tedy čokoládu během půstu povolovali, jiné zase ne.

Francie

Ve Francii se setkáváme se stejným problémem jako ve Španělsku a Itálii. Znovu není jasné, kdy a díky komu se zde čokoláda začala konzumovat. Existuje několik domněnek, jak tomu opravdu bylo. Francouzi začali čokoládu konzumovat okolo 16. - 17. století. Mohlo tomu tak být díky Španělům. Další teorii je, že ji sem přivezla Anna Australská, či byla dovezena jako medicína… Jelikož francouzským ženám nebyla konzumace čokolády na veřejnosti povolena, pily ji ze začátku tajně. Došlo ale k postupnému rozvolnění a pití čokolády se mezi francouzskými aristokraty stalo velice oblíbené (především mezi ženami). Pro chudé byl nápoj opět nedostupný. Pil se pouze na královském dvoře. Ačkoliv se nějakou dobu čokoláda servírovala i královským hostům na veřejných akcích (audience apod.), z důvodu šetření se pak přestala podávat.

Příprava čokoládového nápoje byla takřka stejná, jako u Španělů. S jediným rozdílem, že se pil méně horký. Boby se opět opražily, odslupkovaly a drtily na kaši, která se sušila do tuhého stavu. Výsledná „kostka“ čokolády se zalívala horkou vodou, aby se rozpustila. Framcouzi na nápoj používali stříbrnou nádobu zvanou „chocolateriere“. Tato nádoba byla vždy bohatě zdobená a měla vyhlášenou pověst i v jiných zemích. Představovala jakousi konvici, která měla na vrchu otvor, kudy se dala prostrčit metlička „molinilla“. Tou se opět nápoj šlehal, aby měl bohatou pěnu. Hotový nápoj byl podáván v porcelánových šálcích.

Anglie

Stejně jako v ostatní výše zmíněných evropských zemích, nelze ani v Anglii určit přesný rok, prvního setkání s čokoládou. Stalo se tak někdy v průběhu 16. století, a to zřejmě díky pirátům a dobrodruhům. Ti měli od královny oprávnění k zajímání lodí, mezi nimiž často bývali i lodě španělské. Víme, že v tomto období Španělé ve velkém cestovali do Ameriky a zpět a s sebou vozili i náklady kakaových bobů. Angličane ale o boby prozatím nejevili zájem. Dokonce je pálili v domnění, že se jedná o ovčí trus.

Jednu z prvních zmínek o kakau nalezneme ve známé anglické knize Bylinná aneb všeobecná historie rostlin od Johna Gerarda (r. 1633). Zde je popsáno, že boby jsou ovoce, které je známo především v Americe, kde je využíváno na výrobu nápoje, či jako platidlo. Gerard také zmiňuje, že mají svíravou a nepříjemnou chuť. Ačkoliv v 17. století Anglií zmítali politické a sociální konflikty, bylo toto období v mnoha oborech (umění, literatura, architektura…) velice plodné. Jen pár let po sobě se sem dostali jak čokoláda, tak i káva a čaj a Angličané všechny tři komodity zbožňovali.

Roku 1655 angličané dobývají Jamajské ostrovy. Získali tak i kakaové plantáže, které se později staly hlavním zdrojem bobů pro Anglii. Roku 1657 se v anglických novinách poprvé objevuje článek o kakau. Jednalo se o reklamu na čokoládový nápoj. Ve stejném roce francouzský král Ludvík XVI. propůjčil Anglii královský monopol na výrobu čokolády. Anglie se stala první zemí, kde byl nápoj „demokratizován“. Dostupný nebyl už jen lidem z vyšších vrstev. Mohl si jej dovolit každý, kdo na něj měl peníze. Objevil se v nabídce skoro všech kaváren, které byli v té době oblíbené. Anglické kavárny hráli ve své době významnou společenskou a politickou roli. Lidé se zde setkávali, pracovali, řešili společenské i politické debaty. K tomu připíjeli čaj, čokoládu a kávu. Čaj byl nejdražší komoditou, naopak káva byla levná. Proto vznikalo nejvíce kaváren a již méně „čokoládoven“.

V Anglii převažovala myšlenka o tom, že je čokoláda zdravá. Objevovali se však i názory proti. Bylo především zmiňováno, že konzumenti jsou po ní otylí. To bylo zapříčiněno velkým množstvím cukru, který do ní angličané přidávali. Například respektovaný doktor Henry Stubbes, který byl přesvědčen, že čokoláda je afrodiziakum, také tvrdil, že sama o sobě škodlivá není, za to o dalších přísadách se to již říct nedá. Měl tím na mysli hlavně cukr. Připravil proto vlastní recept, který obsahoval dvojnásobek bobů na úkor ostatních surovin.

Angličané si čokoládový nápoj dopřávali raději z pohárků než z šálků. Jako přísady volili různé koření ( skořice, muškátový oříšek..). Připravovali jej i s mlékem, objevují se i recepty, kde se přidávají vejce.

Závěr

Ačkoliv čokoláda po Americe zažila velké „bum“ i v Evropě, dále na východ se již v takové míře nerozšířila. Bylo tomu tak možná kvůli teplému podnebí, ke kterému se pití horké čokolády tolik nehodí, nebo velké rozdíly v kultuře a zvycích. Další možností je tzv. kulturní konzervatismus. Ten se vyznačuje důrazem na tradiční hodnoty a zachování tradiční kultury daného národa. Dále se projevuje odmítáním jiných kultur, zvyků i výrobků. Existují i dokumenty, které dokonce popisují, že například vášniví a bojovní Turci čokoládou doslova pohrdali.